• Robert Heczko
  • 26.9.2014

B7 2014

B7_profil

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Ve většině případů to platí, najdou se ale výjimky. Když jsem před pěti lety absolvoval se svojí drahou polovičkou první ročník Beskydské sedmičky, byl jsem tehdy v cíli naprosto přesvědčený, že tenhle závod už nikdy. Po sportovní stránce to byl zážitek, ale po té pořadatelské to bylo naprosté fiasko… Když mě kamarád „bratr Atlet“ v březnu oslovil, zdali bych s ním „nešel“ letošní ročník, po několika dnech rozmýšlení jsem nakonec souhlasil. Výzva je výzva… Doufal jsem, že po pěti letech se parta kolem Mr. Uhra už dala organizačně trochu do kupy, tak to snad nebude tak strašné.

Jako test kondice a mentální síly jsem si dal Lysohorský čtyřlístek (L4L). Test vyšel na jedničku, zjistil jsem, že nohy na to nemám, hlavu snad ano. V polovině srpna mi navíc ještě oznamuje bratr Atlet, že ho bolí noha a že tedy nemůže. Ani tyto dva signály mi nestačily k tomu, abych se na to nevyprdnul a nezůstal raději doma. Sháním tedy nového parťáka, kupuji číslo…

 Poučený z L4L, půjčuji si od Pavla Štryncla kompresní návleky na stehna (Pavle díky!!!), doplňuji potřebné info a týden po Ötztalerovi vyrážím do rodného Třince na start B7-ky, Mistrovství ČR v horském maratonu dvojic. V pátek ve 22:30 jsme spolu s dalšími skoro třemi tisícovkami nadšendců nachystaní na startu. S kapsama plnýma Enervitu a „velbloudem“ naplněným až po okraj vyrážíme s parťákem Karlem Axmanem vstříc Frenštátu pod Radhoštěm. Čeká nás 95 km, přechod přes osm vrcholů Beskyd, který v součtu dá 5500 nastoupaných metrů. Ten osmý kopec už se oficiálně nepočítá :) Hůlky mám tentokrát už od začátku a nebýt, nich těžko bych pochodil! Nikam se neženeme, v poklidu běžíme do Oldřichovic (400 m), odkud stoupáme po sjezdovce na první kopec, Velký Javorový (1031 m). Sotva vylezeme nahoru, okamžitě padáme do údolí. Trať vede přímo lesem a je v těchto místech neznačená, proč taky??? Naštěstí tuhle část znám jak své boty, takže nebloudíme. Jsme v Řece (550 m), je půlnoc a čeká nás další výstup. Na Ropici (1081 m) jsme za čtyřicet minut ještě s další dvojicí – tisícičlenné startovní pole se již po dvou hodinách značně roztrhalo. Cestou dolů na Morávku není nic zajímavého, klasický beskydský seběh, lesní cesta plná kamenů… Je potřeba si dávat bacha na nohy, něco málo sníst a pokud možno pořád pít. Na Morávce (475 m) je první bufet, Karel je nějaký nesvůj, má už od startu „krizi“, tak na chvíli zastavujeme, doplňujeme vodu, protáhneme hnáty, čeká nás první větší kopec, Trávný (1203 m). Začíná se sjezdovkou, po které následuje asi dvoukilometrová stěna, kde zhruba v polovině mám před očima lehce mlhavo a vůbec jsem nějaký nesvůj. Rovnám se kofeinovou ampulí, gelem a Enervit tabletou. Je to mnohem lepší :) Po hodině jsme konečně na Trávném, hlásí nám, že jsme sedmí. Zatím pro nás nic neříkající informace, jdeme teprve něco přes tři hodiny, co bude za dalších pět, deset… Sbíháme směr Krásná (500 m) pod Lysou horu, kde na nás čeká další bufet. Narychlo doplňujeme zásoby před výšlapem na vrchol Beskyd, předbíháme tak dvě dvojice, jsme lehce v “laufu”.  Nicméně menší tlaky v břiše mě nutí narychlo si odskočit do křoví, člověk musí být opravdu nachystaný na všechno :) Před čtvrtou ranní jsme na Lysé (1324 m). Mimo pořadatelů je na Lysé už v tuto ranní hodinu i několik zvědavců, kteří se sem vylezli podívat, zafandit… Teď si představte, že jste přijeli do kamenolomu, před vás vysypali tříkilometrovou “cestu” z kamenů (od malých kamínku po velké balvany), dali vám čelovku a řekli vám běž. Asi tak nějak vypadá první pasáž seběhu z Lysé, šílené. Nadávám jak špaček, Karel neříká nic, je rád, že je rád. Konečně asfalt, což je o něco lepší než suť, ale taky žádná výhra. V Ostravici (410 m) Karel hlásí, že se mu to nějak nezdá, že tudy loni nešel… Na bufetu vidíme týmy, které jsme předběhli na Trávném, jak si už plní břicha. Počítáme to na takových deset minut zásek, no co se dá dělat. Trochu na mě z toho padá “deka”, moc se mi nechce, ale Karel naštěstí tahá, tak jdeme na Smrk (1276 m). Cesta nahoru je nekonečná, melu z posledního, začínám mít malinko obavy jak to vlastně dopadne… Na Smrku se rozednívá, konečně můžu sundat čelovku, panoramata nevnímám. V rychlosti se plním dalším kofeinem a cukry. Seběh dolů do Čeladné (510 m) je nekonečný. Nyní oceňuji to, že se jde ve dvou. Jít sám, regulérně bych si sednul a možná se i rozplakal :) Na sentiment ale není čas, před námi je stále víc jak třicet kilometrů, což znamená ještě tři kopce. Následuje bufetová klasika v Čeladné, naplnit pytlík na zádech vodou, něco sníst, protáhnout nohy. Tentokrát si dáváme i pivo. Takhle po ránu dát si pivo :)¨

Další čtyři hodiny už nejsou nijak zajímavé, normální stereotyp. Vyjít na kopec, sejít dolů, vyjít na kopec, atd. S profilem se i mění psychický a fyzický stav. Karel valí z kopce, já mám krizi, do kopce je to přesně obráceně. Po třinácti hodinách jsme konečně na posledním kopci, Velkém Javorníku (918 m), musí na nás být pohled, dvě smradlavé sotva se vlekoucí zombie. Finální seběh do Frenštátu je už hodně přes hranu, ale je to už jen 5 km… Na náměstí dobíháme po 13 hod 20 min v euforii, jsme na pátém fleku a v kategorii bronzová medaile. Až když vyčtu čip, všechno to ze mě padne a najednou sotva jdu. Jsem ale šťastný jako malé dítě.

[caption id="attachment_81" align="alignnone" width="450"]b7 finito! (c) B7[/caption]

Příjemný dojem ze závodů kazí hodně tristní pozávodní servis. Dostáváme plechovku Birella a vrací nám peníze za čip a číslo. Hotovo, šlus. Žádné jiné pití, pitomá tatranka, prostě nic. Za těch patnáct stovek na dvojici bych čekal trochu víc…

Dopředu vychvalovaný online přenos výsledků během noci s hloupou výmluvou kolabuje, na webu ani na facebooku ani zmínka o výsledcích ještě ve chvíli, kdy už nejlepší byli mnoho hodin v cíli. Divím se, že takové akci Adidas propůjčuje svoje jméno.

Ale takový je život, když má podprůměrný organizátor šrtěstí na lokalitu, lidé mu tam přijdou. Zážitek ze závodu zůstává, mizerné zázemí se po čase rozplyne ve vzpomínkovém optimizmu.

Výsledky zde


13.9.2014

Ötztaler

Když jsem se na přelomu února a března rozhodl opětovně pokoušet štěstí a zažít neopakovatelný zážitek z loňského Ötztaler maratonu, netušil jsem, jaká to zase bude taškařice. V hlavě jsem tedy zapnul tento závod jako vrchol sezóny a že se tomu pokusím podřídit trénink, závody atd. Znáte to, plány jsou jedna věc,  ...

20.5.2014

Zlomek vteřiny

Otřepaná fráze ve sportovní terminologii, popisující „neměřitelný“ časový úsek, ve kterém se většinou stane něco zásadního. Můžu z vlastní zkušenosti říct, že to ale může být poměrnědlouhá a měřitelná doba, ve které je potřeba se rozhodnout „o bytí či nebytí“. Ono slovo rozhodnout asi není to správné slovo, veškerý běžný kalkul,  ...

Nejnovější blogínci

  • Maraton Praha

    6.5.2015

    Nikdy jsem neměl cíl, natož pak sen, zaběhnout si maraton. Za prvé mě to nelákalo, nebyl čas a v posledních letech ani nohy, které by to  ...

  • 1/2M Pardubice

    28.4.2015

    Náznak formy se většinou pozná podle toho, že člověk balancuje na tenké hraně mezi zdravím a nemocí. Mně se bohužel nepodařilo udržet se na té  ...

  • Pečky

    20.3.2015

    Pro mě celkem typicky jsem se rozhodl hledat nové výzvy a nějaké to malé zpestření zaběhlého systému. Ze silničního cyklisty - no je otázka, jestli  ...