• Robert Heczko
  • 13.9.2014

Ötztaler

oetz

Když jsem se na přelomu února a března rozhodl opětovně pokoušet štěstí a zažít neopakovatelný zážitek z loňského Ötztaler maratonu, netušil jsem, jaká to zase bude taškařice. V hlavě jsem tedy zapnul tento závod jako vrchol sezóny a že se tomu pokusím podřídit trénink, závody atd. Znáte to, plány jsou jedna věc, skutečnost může být ale úplně jiná. A taky že jo…

Do Söldenu jsem proto odjížděl s tím, že chci závod hlavně objet, a jak rychle, to bylo už druhotné. Po zkušenostech z loňského roku jsem už věděl, že závod začíná až ve Vipitenu zhruba na 150 km, tedy před třetím kopcem (Jaufenpass). Do té doby je potřeba rozumně vyjet Kühtai a na zbývajících „rovinatých“ úsecích pokud možno co nejvíce pošetřit síly. Napálit to totiž hned od startu je v tomto závodě sebevražda.

Proto od startu nikam nespěchám, ono to ani nešlo, když je na „lajně“ před vámi skoro tisíc kol. Do Ötzu jsem proto přijel (asi) ve druhé skupině zhruba tři minuty za Kubou, ano Kuba se nechal unést atmosférou, vrtulník, spousta skandujících lidí a tak, takže kopec najížděl z prvního fleku

Následoval Kühtai, dvacetikilometrová příšera, kterou není radno pokoušet, proto jedu relativně „na pohodu“, ale co je „na pohodu“, že...  Po hodinové šichtě jsem konečně na kopci, trochu se napít na občerstvovačce a hurá směr Innsbruck. Jedu bez tachometru, raději, protože čísla na budíku by mě asi vyděsila, jedeme fakt rychle. Z Innsbrucku následuje dlouhý čtyřiceti kilometrový pozvolný výjezd na Brenner. S větrem v zádech a plno energií překypujících “tahounů” vepředu... těch čtyřicet kilometrů utíká celkem rychle.

Že prý toho během závodu hrozně moc sním a vypiju, alespoň si ze mě pořád dělá srandu el Capitano. Možná je to pravda, prostě nemám rád, když mi během závodu “sekne”.  Takže co dělat na dlouhém maratonu, když nemáte “mechaničák” a zastavovat se na bufetech a plnit bidony a kapsy znamená značnou časovou ztrátu. Mám už jen jeden poloprázdný bidon a jednu tabletu, a tak toto dilema řeším akutně pod Brennerem,  kde je sice bufet, ale  musí se na něj zajíždět, ujede vám pak skupina a dolů do Vipitena to není zase tolik z kopce, aby to mohl člověk sjet se svěšenýma nohama. Risknu to a nezajíždím na bufet, neboť vím, že ve třetině Jaufenu teče voda z pramenu, vodu jsem už pil a nepo.. jsem se z ní. Jaufen jedu už z ostra, mám jej najetý, těsně pod čtyři minuty na kilometr, tempo držím celý kopec, na bufetu (1 km pod kopcem) beru za jízdy Redbull, plním kapsy gelama a mažu.

Následuje dvacetikilometrový sjezd do St. Leonarda. Takhle jsem si sjezd už dlouho neužil, znám každou zatáčku, vím jak si do nich najet, opravdu to valí. Na nejlepší “bezmozky” přesto ztrácím přes dvě minuty, blázni. Z příjemného dovádění mě poměrně rychle probouzí první pořádný záběr do pedálů dole pod kopcem směrem na Timmelsjoch, stehna mám ztuhlé  jako kámen, panika, rychle vycvakávám nohy z pedálů, vytřepávám je. Opatrně pokračuji, dávám Redbull, narvu se třema gelama a doufám, že bude vše OK. Po zhruba jednom kilometru jsou nohy v pořádku, uff. Zbývá už jen dvacet osm a jsem na kopci. Po skoro dvou hodinách jsem konečně na Timmelsjochu, na hodinkách 7:24, do cíle zbývá třicet kilometrů. Říkám si, že to musím dát pod osm hodin, i kdybych měl chcípnout. Jedu proto úplně na doraz (fouká vesměs protivítr, aby to bylo zajímavější), poslední stovky metrů už mám křeče, ale nakonec v cíli čas 7:57 je pro mě jako z “kosmu”.

výsledky letos již jako Robert Heczko


13.9.2014

Ötztaler

Když jsem se na přelomu února a března rozhodl opětovně pokoušet štěstí a zažít neopakovatelný zážitek z loňského Ötztaler maratonu, netušil jsem, jaká to zase bude taškařice. V hlavě jsem tedy zapnul tento závod jako vrchol sezóny a že se tomu pokusím podřídit trénink, závody atd. Znáte to, plány jsou jedna věc,  ...

20.5.2014

Zlomek vteřiny

Otřepaná fráze ve sportovní terminologii, popisující „neměřitelný“ časový úsek, ve kterém se většinou stane něco zásadního. Můžu z vlastní zkušenosti říct, že to ale může být poměrnědlouhá a měřitelná doba, ve které je potřeba se rozhodnout „o bytí či nebytí“. Ono slovo rozhodnout asi není to správné slovo, veškerý běžný kalkul,  ...

Nejnovější blogínci

  • Maraton Praha

    6.5.2015

    Nikdy jsem neměl cíl, natož pak sen, zaběhnout si maraton. Za prvé mě to nelákalo, nebyl čas a v posledních letech ani nohy, které by to  ...

  • 1/2M Pardubice

    28.4.2015

    Náznak formy se většinou pozná podle toho, že člověk balancuje na tenké hraně mezi zdravím a nemocí. Mně se bohužel nepodařilo udržet se na té  ...

  • Pečky

    20.3.2015

    Pro mě celkem typicky jsem se rozhodl hledat nové výzvy a nějaké to malé zpestření zaběhlého systému. Ze silničního cyklisty - no je otázka, jestli  ...